21. února 1952 policie na univerzitě v Dháce, hlavním městě dnešního Bangladéše, zastřelila několik protestujících studentů. Tito studenti protestovali za uznání existence jejich rodného jazyka, bengálštiny (bangla / bn / বাংলা ভাষা), která měla být z univerzity vytlačena ve prospěch "většího" jazyka, kterým mluvili tehdejší vedoucí činitelé.

Jde o něco, co se v různých podobách stále opakuje napříč celým světem a historií, nejen v Asii, ale také na ostatních kontinentech ve vztahu k jazykům původních obyvatel. To se v praxi děje donucením k používání jiného jazyka, převážně angličtiny, ze strany nějaké z ekonomických, politických nebo vojenských velmocí, pro upevnění své pozice ve světě - v neprospěch místních rodných jazyků. "Já jsem silnější, vy bud'te zticha, nebo, když chcete mluvit, mluvte mým jazykem".

Tak kousek po kousku dochází k mizení a zániku jazyků a celé národy ztrácejí své velké intelektuální bohatství - a na to upozorňuje mnoho lingvistů a v roce 2019 i OSN a UNESCO. Ve zprávě Světovému esperantskému svazu v roce 2018 Audrey Azoulay, generální ředitel UNESCO napsal: "Musíme bránit jazyky, zejména malé původní jazyky, o kterých víme, že v současnosti mizí rychlostí jeden jazyk každé dva týdny - to je nenapravitelná ztráta lidského dědictví. Musíme bránit také mnohojazyčnost ve výuce prostřednictvím adekvátních veřejných pravidel, ale také ve virtuálním prostoru na Internetu, aby jazyková a kulturní rozmanitost všech národů žila i nadále; aby se každý mohl učit o své historii, identitě a čerpat ze symbolických zdrojl svého lidu." [1]

Kromě sociální nespravedlnosti a psychologických problémů plynoucích ze ztráty použitelnosti svého rodného jazyka a pro nedostatečnou zkušenost v používání nuceného jazyka, je třeba vzít do úvahy i další fakta: biologická a jazyková rozmanitost jsou neoddělitelné, navzájem propojené a závislé jedna na druhé. Ze ztráty jazykové rozmanitosti plyne ztráta tradičních znalostí potřebných k udržitelnou biodiverzitu a pro život. (Závěrečná deklarace, 64. Konference OSN s NGO, Bonn, 2011 [2], Terralingua [3])

17. listopadu 1999 UNESCO vyhlásilo 21. únor Mezinárodním dnem rodného jazyka. V roce 2007 také Valné shromáždění OSN [4] vyzvalo členské státy k "podpoře uchování a ochraně všech jazyků používaných všemi národy světa", současně vyhlásivše rok 2008 Mezinárodním rokem jazyků. [5]

V roce 2014 UNESCO zveřejnilo na svém webu esperantskojazyčnou vezi zprávy generální ředitelky Iriny Bokovy. [6]

V roce 2016 Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci vyhlašující rok 2019 Mezinárodním rokem původních jazyků, na základě doporučení Stálého výboru ve věcech původních obyvatel (UNPFII/Foro Permanente/Постоянный форум/Instance Permanente). Tehdy výbor uvedl, že 40 procent z přibližně 6700 mluvených jazyků na světě je ohroženo zánikem. Fakt, že většina z těchto ohrožených jazyků jsou původní jazyky, ohrožuje kultury a znalosti, ve kterých jsou sdělovány. [7]

Jak to všechno souvisí s esperantem? Vnitřní hodnoty tohoto dne, rozmanitost a právo každého člověka mluvit svým rodným jazykem, jsou rovněž hodnoty, které celosvětové esperantské hnutí brání. My, esperantisté, nechceme nechat zaniknout žádný jazyk, chceme, aby všechny jazyky dále existovaly, v respektu jazykových práv každého člověka, a aby jazyková spravedlnost vládla mezinárodní komunikaci. S tímto cílem už několik let Světová esperantská organizace (Universala Esperanto-Asocio, UEA) slavnostně slaví tento den, mimo jiné pro zdůraznění, že mezinárodní jazyk esperanto nepůsobí zánik jazyků, jako v případě jazyků velkých ekonomických a vojenských velmocí.

Esperanto je vlastně ochrana proti zániku jazyků, jak řekla paní Vigdís Finnbogadóttir (prezidentka Islandu v letech 1980-1996): "Nastal čas, aby národy pochopily, že neutrální jazyk by se mohl stát hradbou proti monopolizačnímu vlivu jednoho nebo dvou jazyků, jako se dnes více a více stává zřejmým. Upřímě doufám, že esperanto rychle pokročí, aby pomohlo všem národům světa." [8]

Možná se ještě ptáte: "Proč právě esperanto?". Důvod je jednoduchý. Za esperantem nestojí státy, ekonomické zájmy, imperialistické snahy, ani národy, jejichž zájmem by bylo zničit jiné národy, jejich jazyky, nebo získat jejich trhy. Za esperantem jsou jen dobří lidé z různých národů, jejichž cílem je spravedlnost pro všechny kultury a jazyky, v míru mezi všemi národy.

"Pro mezinárodní spolupráci, pro původní obyvatele, pro mnoho vícejazyčných zemí by esperanto bylo dobrým řešením." (Dr. Tove Skutnabb-Kangas [9])

"Posílení práv mluvčích všech jazyků je cíl, ke kterému esperanto přispívá." (Prof. Robert Phillipson [10]).

Esperanto je nástroj, který urychluje dosažení spravedlivé komunikace a tím i spravedlivých vztahů mezi etniky, kulturami a národy.

"Doufám, že esperanto umožní pokračování plnění této oboustranné role podporujíc rozmanitost a vytvářejíc jednotu." (Rita Izsák-Ndiaye, Zvláštní zpravodaj OSN [11])

Použití esperanta jako spojujícího jazyka v mezinárodní komunikaci uplatňuje jazykovou rovnoprávnost a pomáhá všem nadále udržovat svůj jazyk při životě. Toto je jasná zpráva, kterou mluvčí esperanta z celého světa chtějí 21. února poslat do celého světa.

- Poznejte mezinárodní jazyk esperanto na www.lernu.net! [12]